MEZINÁRODNÍ JAZYK ESPERANTOVE SLUŽBÁCH KŘESŤANŮ A CÍRKVE |
||||||
|
Rozdílnost řeči vede často k nepo-chopení až k nenávisti, zejména, když bývá zneužita k rozdmýchávání naci-onalistických vášní. Vládu mocných nad slabšími vždy doprovázely také snahy vnutit jim i svůj jazyk. Proto platila odjakživa nepsaná zásada: Kdo vládne impériu, toho řeč je nutno přijmout. Toto vyvolává jistou diskri-minaci a potlačování práv a kulturní svébytnosti zejména malých národů, někdy až ztrátu jejich identity. V současné době má jazyková nadvláda ovšem mnohem rafinovanější podobu, neboť je vedena především zájmy ekonomickými a opírá se o technické vymoženosti. Nynější globalizace je zjevně doprovázena postupnou jazy-kovou anglikanizací v celosvětovém měřítku. Přijetí kteréhokoliv národního jazyka jako společného dorozumívacího pro-středku má pro některé kontaktující účastníky diskriminační charakter. Od-věká zkušenost ukázala, že lidská společnost potřebuje pomocnou mezi-národní řeč. Ovšem vpravdě neutrální a snadnou, která by umožnila komu-nikaci mezi lidmi na rovnoprávném základě. Vědomí této naléhavé potře-by vyústilo zejména v posledních dvou stoletích do řady projektů plánovitě vytvořeného nového jazyka. Z nich vyšel vítězně po delším ověření pouze jediný. Nazývá se ESPERANTO. Jeho autorem je polský oční lékař Dr. Ludvík Lazar Zamenhof (1859-1917). Tento mezinárodní jazyk vznikl díky jeho hlubokému přesvědčení, že svět potřebuje jednoduchý, srozumitelný a zcela neutrální prostředek k dorozu-mění, který by odstranil jazykové bari-éry i diskriminaci a zároveň byl snadno dostupný všem lidem. Mnozí věřící brzo po vzniku esperanta dobře roz-poznali význam tohoto velkodušného projektu a přijali ho za svůj.
Předseda IKUE P. Duilio Magnani děkuje na kongrese IKUE v Olomouci (1995) otci kardinálovi Miloslavu Vlkovi za převzetí záštity nad IKUEEsperanto je nesporně geniální ling-vistický výtvor, který vychází z logic-kých principů - má fonetický pravopis, využívá mezinárodně známých slovních kmenů s důmyslnou tvorbou slov včetně jejich odvozování a přitom jeho gramatika je zcela jednoduchá. Navíc je otevřen neustálému přejímání no-vých pojmů a trvalému vývoji. Dnes je tento plánovitě utvořený jazyk úspěšně prakticky používán téměř ve všech státech světa, má bohatou literaturu originální i přeloženou (více než 40 000 titulů), vycházejí v něm časopisy atd. Toto je jistě dostatečný důkaz jeho životaschopnosti a prospěšnosti. Tím však, že není přímo spojen s žádným národem, státem ani zájmovou sku-pinou, je znevýhodněn v porovnání s jinými jazyky, na jejichž propagaci a výuku se vynakládají obrovské pro-středky. Esperanto je tedy v nerovném postavení, protože za ním nestojí a tu- |
Zástupci IKUE předávají Sv. otci esperantský misál na audienci v Římě 3.9.1997Esperanto úspěšně odstraňuje jazykové bariéry ve vztazích mezi lidmi, staví mosty k porozumění, vede k přátelství mezi národy a rasami. Právě v tom je podstatný rozdíl oproti užívání cizích národních jazyků. Kromě toho zde odpadá náročné učení a nákladné systémy tlumočení, překladů apod. Je prokázáno, že esperantu se člověk může naučit přibližně 6x rychleji než některému jinému cizímu jazyku. Prakticky to znamená, že za jeden rok se ho průměrně nadaný student naučí ovládat tak, jako jiný jazyk za 6 let. Bohužel široká veřejnost není dostatečně o něm informována, takže znalosti o jeho obrovských přednostech nejsou příliš známy. Zamenhofův vynález však není jen jedinečným
dorozu-mívacím prostředkem, jeho myšlenky jsou mnohem hlubší a
dalekosáhlejší, esperantisté prostřednictvím jazyka usilují o
sbratření všech lidí na základě spo-lečného ideálu. Všichni,
kdo jím hovoří, tvoří jednu velkou rodinu po celé zeměkouli.
Církev,
která je univerzální a neváže se tedy přímo na žádný národ
ani jazyk, užívala v podstatě do II. Vatikánského koncilu latinu
jako oficielní společnou řeč. Její předností bylo to, že šlo o
tzv. mrtvý jazyk, tedy svým charakterem neutrální. Formálně je
tomu tak i nadále, avšak v praxi už latina prakticky tuto roli
nehraje. Důvody jsou zřejmé, největší překážkou pro široké užití
je její složitost a vývojová nepřizpůsobivost. Vakuum, které tím
nastalo, je vyplňováno různými způsoby. Vatikánské instituce nejvíce užívají italštinu s četnými překlady, ale při různých synodách a jiných mezi-národních setkáních se jedná v jazykových skupinách, kde jsou upřednostňovány tzv. světové jazyky. Je však známo, že s tím vznikají mnohé potíže, zejména pro zástupce pocházející z malých národů. Tento systém je nejen nepraktický, ale i znevýhodňující některé bratry ve víře. Není žádným tajemstvím, že se často nejen kněží, ale ani biskupové nemohou mezi sebou doro-zumět. O těchto potížích se však většinou mlčí. Společenství Božího lidu, jak je definoval II. Vatikánský koncil, tedy nutně potřebuje také společný prostředek jazykového dorozumění snadno dostupný všem jeho údům. Jestliže je církev univerzální - a o tom nikdo z jejích členů jistě nepochybuje, pak se zde nabízí k vnitřní i vnější komunikaci jedinečné jazykové pojítko. Křesťané tvoří v komunitě esperantistů zvláštní skupinu, poněvadž kromě nastíněných idejí usilují ještě navíc o šíření radostné zvěsti evangelia po celém světě prostřednictvím tohoto mezinárodního komunikačního prostředku. Se Světovou asociací esperanta (UEA – Universala Esperanto-Asocio) spolupracuje Mezi-národní sdružení katolických esperantistů (IKUE – Internacia Katolika Unuiĝo Esperantista) se sídlem v Římě, jejíž součástí je také Katolická sekce Českého esperantského svazu. Záštitu nad IKUE převzal pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk, bývalý předseda Rady evropských biskupských konferencí, nebeskými patrony jsou Panna Maria, sv. Pius X., sv. Maxmilián Kolbe a bl. Titus Brandsma. IKUE byla uznána Papežskou radou pro laiky jako mezinárodní asociace věřících na základě dekretu č. 196/92/S-61/B-25 ze dne 11.2.1992. Celosvětová organizace IKUE byla založena v roce 1910, ale už od r. 1903 vychází až dosud časopis ESPERO KATOLIKA (Katolická naděje). Obdobně i nekatoličtí křesťané se sdružují v Mezinárodní kře-sťanské esperantské lize (KELI – Kristana Esperantista |
Obě hlavní sdružení křesťanských esperantistů - IKUE a KELI pořádají každým druhým rokem svoje mezi-národní kongresy střídavě se společ-nými kongresy ekumenickými. Týden prožitý ve společenství sester a bratří ve víře z různých národů bez jazy-kových bariér znamená vždy pro účastníky velké duchovní povzbuzení. Esperanto je oficielně zařazeno mezi liturgické jazyky katolické církve. Schválení vydala vatikánská kongre-gace 8. listopadu 1990 protokolem č. CD 181/89. Oficielní misál předali zástupci IKUE svatému Otci v roce 1997. Podobně se používá při ekume-nických setkáních společná bohoslu-žebná kniha pro všechny křesťany obsahující obřady, modlitby a písně v esperantu „Adoru“. Do mezinárodního jazyka je přeložena také
Bible. Starý zákon byl dokonce mezi prvními literárními díly
vydanými v esperantu, přeloženým Zamenhofem. Papež Pius X. se k němu
v roce 1910 vyjádřil těmito slovy: „Esperanto má velkou
budoucnost“. Svatý Otec Jan Pavel II. byl také příznivcem
espe-ranta. Už od roku 1994 zařadil mezi sváteční pozdravy „Urbi
et Orbi“ v různých jazycích také esperanto. Nynější papež Benedikt
XVI. pokra-čuje v této tradici. Vatikánský
rozhlas už 25 roků vysílá pořady v mezinárod-ním jazyku, a to v
současné době 3x týdně (v neděli ve 21,20 hod. na frekvencích středních
vln 527 a 1530 kHz, a na krátkých vlnách 4005 a 5885 kHz; ve středu
a čtvrtek ve 21,20 hod. na středních vlnách 1260 a 1611 kHz, a na krátkých
vlnách 7250 a 9645 kHz).
Poslouchat lze také prostřednictvím internetu:
Otec arcibiskup Karel Otčenášek je častým hostem v táboře katolických esperantistů v Sebranicích u Litomyšle
|
||||
|
||||||
|
|
||||||
